O NOŠENÍ DĚTÍ

Naše děti jsou “nošenci”

V roce 1970 etolog a biolog Bernard Hassenstein publikoval nové rozdělení biologických druhů dle způsobu péče o mláďata. Rozdělujeme je do tří základních skupin: hnízdoši, běhavci a nošenci. Člověk se řadí mezi nošence. Z původně aktivního nošence (opice, koaly, vačice, lenochodi) se vyvinul v nošence pasivního, neboť nemáme srst, které by se děti mohly držet. (slyšeli jste někdy příběhy o tom, že se dítě udrží již po porodu několik hodin na prádelní šňůře? Má to svůj důvod..)

Mláďata hnízdošů se rodí slepá a hluchá. Matky je tak mohou nechat v bezpečí hnízda po dobu nezbytnou k lovu a obstarání potravy.

Mláďata nošenců vnímají nepřítomnost matky jako velmi stresující. Nepodaří-li se jim matku přivolat, vnímají to dokonce jako ohrožení života. Mláďata člověka totiž od přírody neví, že nejsou v ohrožení přirozených predátorů a cítí se tak v nebezpečí.

Nosíme-li děti, uspokojujeme tak jejich potřebu vnímat přítomnost matky: vůně, tep, dech, rytmus chůze, hlas.. Nošení přináší dítěti stimulaci emocionální, kinetickou, akustickou, tepelnou i hormonální. Při nošení dětí je vylučováno oběma více oxytocinu, hladina stresových hormonů je minimalizována, lépe vnímáme navzájem své potřeby.

Další výhodou je podpora kojení po stránce hormonální i praktické. Nošené děti méně trpí kolikami - jsou ve vertikální poloze. Jejich bříška jsou v teple a masírována tělem matky.

Při nošení bude potřeba matky pečovat o dítě uspokojena, potřeba dítěte být v kontaktu rovněž. V důsledku přinese dvojice spokojení matka + spokojené dítě i uspokojení potřeb ostatních členů rodiny. Neuspokojí-li matka potřeby miminka, nemá naplněnu vlastní biologickou potřebu pečovat a nemůže pečovat ani o další osoby. Takto dlouhodobé nenaplňování potřeb může způsobit frustraci i deprivaci.

Nošenci nejsou od přírody připraveni na oddělení od matky do postýlek, kočárků a jiných moderních přepravek.

Autor: Zuzana Smékal